Toník malé štěňátko
Kapky deště bubnují na parapet,
je hluboká noc, nespím. Přicházíš.
Včera jsme ještě grilovali, pak
jsem si užívala s dětmi na hřišti a tam mi dochází, že něco je jinak. Je
9.9.2017, obvykle na hřišti posedávám a jen dvě starší děti sleduji. Dnes ne,
věším se, protahuji se, šplhám a v tom mi dochází, že týden poslíčků vede mne
k porodu blíž a blíž. V podvečer vytahuji kartu „Nové začátky“ –
nacházíte se v období změn, čas porodu je zde… říkám si, že špatně vidím,
co to je za karty a čtu znovu - nacházíte se v období změn, čas přerodu je
zde…aha, takže moje podvědomí už ke mne promlouvá přes špatně čtená slova!
Večer pouštíme s dětmi televizi, je mi divně od žaludku, od grilování nic
nejím, v televizi dávají pořad Zvířecí mámy a jejich porody – tak to už je
jasný, rodím!
Je to třetí těhotenství a porod
v pěti letech, je znát, že tělo je unavenější, dokonce se na pár týdnu
dostavují nevolnosti. Po 4-5 týdnech pomíjejí, pomáhají čínské bylinky, které
užívám celé těhotenství. Já si užívám, s dětmi, s mužem, do porodu se
setkávám s lidmi a cvičíme jógu, v červnu nasáváme slunce u moře
v Itálii a v srpnu ještě zvládáme dovolenou v Holandsku. Mája
skoro každý den maluje miminko v bříšku, mám pěkný štos kreseb, večer miminku
zpíváme, čteme, vedle dvou starších dětí je to nejkrásnější těhotenství, to
jejich těšení je tak nakažlivé. V srpnu si každý týden dopřávám
aromaterapeutického masáže, stíhám i jasmín – krásnou porodní vůni. Srpen je
čas zvláštní, procházím zasvěcením do nauky Kryja jógy Svamího Višwanandy, učím
se techniky a hned je zapojuji do každého dne, získávám klid, nadhled. Cestuji
téměř až na Moravu pro požehnání Svámího Višwabalarandhy, přímého následovníka
samého Višwanandy, klid se prohlubuje.
V poradně jsem byla všeho
všudy asi 5x, odmítla vše, co jsem nepovažovala za důležité, miminko viděla
třikrát na utz. Termín porodu vychází na 16.9., všem říkáme, že se narodí
v září, kdo se ptá více tak připojujeme v polovině, nechci se poutat
k datu. Lékařka vše má rozhodnutí respektuje, s třetím těhotenstvím
se už za svá rozhodnutí umím mnohem lépe postavit.
Do postele ukládám děti už vcelku
s pravidelnými stahy, usínají rychle, svou meditační večerní praxi
nevynechám, stahy prodýchám, ale jdu si brzy lehnout, zkusím spát, pokud to
půjde. Celou noc mne budí co 15-20min stahy, procházím je krásnou mantrou –
stah – nádech „Om namo“ vidím otevírající děložní hrdlo – výdech „Narayanaya“
přes hrdlo prochází světlo dolů… V noci odchází hlenová zátka a já mam
jistotu, že dnes 10.9. se miminko narodí. Čistí se střeva. Takhle prožívám
celou noc, v sedm vstávám i s dětmi, pouštím Shreka, chystám snídani,
stahy už prodýchávám více… Osm hodin, stahy mne nutí jít na čtyři, opřít se o
stůl, stoupat na špičky…Říkám dětem, že dnes budu rodit. V půl deváté jdu
vzbudit Nikolu, volám porodní asistentce Kačce, stahy co 5 minut. Položím
telefon a jsou po třech minutách. Tělo už ví…předala jsem děti muži a můžu
rodit, vše se zrychluje. Devět hodin, vyhazuju Nikiho z koupelny, je to
můj porodní prostor. Stěhuji podložky, deky, oleje, stahy začínám pociťovat
velmi silné v kříži, jak kdyby mi někdo lil na bedra horký olej, svíčky,
jdu do vany, mořská suů, porodní olej, jasmín, muškátová šalvěj, geránie, růže.
Takhle směs mne porodem provází už po třetí.
Niki přináší notebook na hudbu, každý stah ve mne vyvolává hluboké
příjemné aaaaa, mantra Om namo narayanaya už je příliš složitá. Jsme
v koupelně všichni, pouštíme Maoka Pokojná hladina, je možná tak 9,15
nevím. Děti mne hladí, masírují, Niki mačká kříž, začíná nervózně hledat Kačku.
Sahám si dovnitř a připadá, že jsem fakt dost otevřená. 30ti minutová skladba
dohrává, Máju posíláme hlídat dveře, aby Kačce otevřela /ta mezitím bloudí
v jiné ulici…mělo to tak být/. Mám potřebu jít na velkou, Niki se ptá, zda
má jít pryč, znova pouští Pokojnou hladinu, říkám, že to asi fakt už není třeba
a směju se. Sedám na záchod a najednou se ocitám v jiném čase, jiném místě,
říkám, prochází hlavička… Na jeden nebolestivý velmi velmi silný a hluboký stah
procházím s miminkem tunelem, dlaní si chráním hráz, cítím hlavičku. Tělo
je vědomé, ale vědomí je tak rozšířené. Niki hledá Kačku, Janík vše sleduje a
já jak kdybych se dívala mimo své tělo a vše viděla. Bez křiku, jen
s hlukovým aaaa vychází hlavička, já stále na míse, cítím obličej směrem
ke kostrči, točí se. Říkám, chytej, drž ho, bez bolesti vychází na další
okamžitý stah tělíčko do rukou mého muže, opírám se, pokládá mi ho na břicho se
slovy „není fialový“…“je nádherný, je v pořádku“ ujišťuji ho…“je
v pořádku“. Vchází Kačka s Májou. Je 9.45. Koukáme na miminko, je to
kluk!
Vítej Toníku, počatý 24.12.2016.
Niki odchází, tak silný zážitek,
je třeba uvolnit. Byl u narození všech našich dětí, ale takhle blízko nikdy!
Teď říká, že už není, co by v rození dětí mohl udělat více, leda další
porodit sám.
Lehám si na deky v koupelně,
do půl hodiny odchází placenta na vcelku silné stahy, dětí pozorují a Janík se
ptá, zda se rodí další miminko. Obaly jsou potrhané, ale placenta celá. Toník
vyšel opravdu rychle!
Zbytky obalů odházejí za pár dní,
Toníkovi třetí den odpadl pupík, je nádherně klidný, uvolněný.
S hlubokou pokorou děkuji,
že první se našeho syna dotkly ruce mé a mého muže, za to, že Kačka bloudila,
ač bydlí pár ulic od nás, za přítomnost našich dětí, kteří nasáli tento
prožitek hluboko do svých srdcí, za vnitřní hlas, který mi dával jistotu, že
vše je tak jak má být, za lásku, která v naší rodině neustále proudí, dává
mi pocit bezpečí, pocit díky kterému, jsem mohla prožít těhotenství i porod
s pocitem být milovaná, přijatá, opečovaná.
Děkuji svému muži, za důvěru
v mé pocity, pocit lásky a bezpečí, který mi dává a za přijímání mých
ztřeštěných nápadů :)
