6.8.2016 v 16h
Teda těch šestek se tam
ne-náhodou vyskytlo nějak mnoho, původně jsme se měli brát v 17h, ale když
nám volali z matriky, že se jim uvolnila 16tá hodina, říkali jsme si, proč
ne, proč si k datu nepřidat ještě jednu šestku.
Po devíti letech vztahu jsem si
dovolila být nevěstou. Né tedy úplně tou klasickou v bílých nadýchaných
šatech rozbíjející talíř, kroutící se před fotoaparátem profi zrcadlovky. Ale
na mne sakra úspěch, překročila jsem jeden velký myšlenkový vzorec, odloupla
jednu významnou cibulovou slupku, která mne přiblíží více ke své podstatě,
k sobě samé. Myslela jsem, že jsem tip „já svatbu nepotřebuju“, ale
postupem času zjišťuji, že to byla jen póza, se kterou jsem splynula tak moc,
že jsem jí přijala za část sebe.
Ale nejsme to já, já se chci
vdávat, dovoluji si být krásnou nevěstou. Nejen proto, že máme už dvě děti, že
je tedy nutné mít stejné jméno, ale proto že prostě chci být Ženou mého Muže.
V jednu chvíli jsem uvažovala nad tím ponechat si i své jméno, přeci jen,
jsem na něj zvyklá, mám ho ráda. Jsem Palečková, můj táta je Paleček a najednou
mi došlo, že naše krásná čeština nás pěkně přivlastňuje, nejprve
k tatínkům – jsem přeci Palečk-ová. Jsem pana Palečka. A později k našim
mužům.
-OVÁ
Proč žena musí někomu patřit?
Když nepatří už otci, tak si jí rychle převezme manžel. To né. To bych nebyla
já, abych se neprokousala mašinérií matričního kolotoče a nevydobyla si, že já
tam prostě mít –OVÁ nebudu. Muž je Levojevič, syn je Levojevič, i dcera je
Levojevič a já budu taky!
Tak to bychom měli, jméno mi
sedí!
Dovolte mi citovat Kahlila
Gibrana:
„Byli jste
společně zrozeni a spolu zůstanete navěky.
Budete spolu,
když bílá křídla smrti rozmetou vaše dny.
Ano, budete
spolu dokonce i v tiché vzpomínce Boha.
Ale nechť je
volný prostor ve vašem společném bytí
a větry nebes
ať tančí mezi vámi.
Milujte jeden
druhého, ale nevytvářejte z lásky pouto:
Ať je raději
mořem vlnícím se mezi břehy vašich duší. Naplňte vzájemně své poháry, ale
nepijte jen z jednoho z nich.
Dávejte si
navzájem chléb, ale nejezte ze stejného bochníku.
Zpívejte a
tančete společně a radujte se, ale dopřejte tomu druhému i chvíle samoty.
Přestože jsou
struny loutny odděleny jedna od druhé, zachvívají se společně stejnou melodií.
Dávejte svá
srdce, ale neodevzdávejte je tomu druhému do vlastnictví.
Neboť jen
ruka Života může uchopit vaše srdce.
A stůjte při
sobě, ale nestůjte vedle sebe příliš blízko; neboť pilíře chrámu mají mezi
sebou rozestup
a dub a cypřiš
nerostou ve stínu toho druhého.“
Tento text je součástí našeho
svatebního proslovu a jeho část i oznámení a myslím, že to plně vystihuje, jak
vnímám náš vztah, né jako pouto, to má až příliš blízko ke slovu pouta. Ale
opravdu, jako širé, nekonečné moře lásky, jež omývá naše duše.
