....STRACH...

…pro mne můj strach zasluhuje velká písmena…byl značný…a světe div se, má fobie má dokonce i jméno. Kdybych toto věděla ve věku okolo 15ti let, kdy jsem jí pociťovala nejvíce, možná by se mi ulevilo, že někdo trpí tím samým. Dříve bych se tedy mohla onálepkovat slovem Emetofobik. Toto možná bude značně otevřený text, je mou cestou k „dočištění“ emetofobie. Takovou rekapitulací před tím, než se manifestuje tlustá čára za tímto tématem…

…jde o fobii ze zvracení, trpím jí od dětství, nejsilněji právě okolo puberty…řekla bych možná od 12 do 20let intenzivně. Jasně není nikdo, snad krom bulimiček, kdo by si akt zvracení vychutnával, ale bát se zvracení je trochu něco jiného. Zhoršení výrazné v noci, přes den to šlo… Vyhýbala jsem se všemu, co by k tomu mohlo vést, v dané době, jsem nejedla nic „těžkého“, nezdravého, s blížící se dobou trvanlivosti, nejedla na noc, omezeně cestovala, maximálně s kynedrilem, nikdy nepila více jak skleničku vína, nenesla vedle sebe nemocné osoby, u nichž právě probíhala „žaludeční očista“, nemohla se na to dívat ani v televizi. No dokonce jsem byla svým strachem zahnána na křeslo psychoterapeuta/homeopata, bez výsledku. Těžké bylo přijetí sama sebe, připadala jsem si divná, nejbližší okolí to vědelo, ale myslím, že to nikdy nemohli plně pochopit. Nežili to jako já. Necítili ten vnitřní třes, bodnutí v žaludku a následný průjem z nervového a panického stavu…

…říkala jsem si, no co, aspoň nepiju a jím zdravě. Okolo 20ti let, jsem začala pátrat hlouběji a najednou našla velký význam této fobie pro mne – přivedlo mne to  totiž k hlubší práci na sobě a k první holistické terapii – fobii jsem čistila skrze harmonizaci čaker. Na fobii to nemělo význam, ale mne to nevedlo na cestu! Následovali různé zážitky, prožitky, hlubší poznání fungování tohoto světa, kurzy karmajógy, harmonizace čaker, karet atd. Má fobie postupně ustupovala, ale stále tu byla. Když bylo partnerovi zle, místo toho, abych mu pomohla, jsem se třásla v posteli a zacpávala si uši.

…čas pokračoval dál a já začínala toužit po tom být matkou, ale na druhou stranu trpěla strachem, že budu postižena nevolnostmi a navíc, jak se postarám o blinkající dítě?!?! Emetofobici obvykle nezvracejí, vědomě si tuto očistnou na fyzické úrovni vlivem strachu znemožní. Já zvracela jako mála, možná někdy před 20ti lety naposledy!

…otěhotněla jsem, těhotenství prožila bez nevolností, mája se narodila a když jí bylo 13 měsíců /v lednu 2014/ se k nám připojila další dušička, já to ani sama nevěděla…týden před tím jsem na pár dní propadla opět do panického stavu, ohromného strachu ze zvracení, který byl nastartován zjištěním, že emetofobie prostě existuje…Mája na připojení dušičky reagovala přitáhnutím střevní chřipky, no blinkala, ale nejednou to nebylo tak zlé…jasně, přišel stres, průjem, panika, ale zvládla jsem se o ní postarat. I když pak trpěla, aby se to náhodou neopakovalo.

…jak šel čas dál, pokračovala i má práce na sobě, otevřela se mi možnost vhledů, mysl mi nabízí obrazy k tématům, které naťuknu…pomáhali mi meditace Evy Puklové, díky níž jsem zpracovávala karmické vztahy, karmické způsoby života a zjišťovala, co je za mými strachy. Základní impulz jsem dostala od léčitelky Nadi Bártové, kam jsem cíleně se svou fobií šla. Dostala jsem informace pomocí jejích obrazů – viděla vojáka, viděla otevření fobie okolo mých dvou let a řekla mi, že toto není první život, kde tuto fobii mám. Mám prý pátrat daleko a hluboko.

…pátrala jsem, hluboko ve své žumpě…a našla… pár dní mi trvalo dát obraz dohromady. V meditaci jsem se najednou viděla – válka, bojiště, ruiny, těla s pahýly, smrad, kouř, francie, mrtvoly, já skovaná za zdí a než si donasadím plynovou masku topím se ve vlastních zvratcích, hnus, strach o mou ženu a syna doma, kdo jim poví, jak jsem zemřel, umírám, s pachem zvratků…

….omluvám se za naturalismus, ale tento čas takový byl, krutý, surový…

…noc po této meditaci, jsem se probudila se slovem „yperit“…zděšení, které následovalo, když jsem toto slovo vyhledala na googlu se nedá popsat …“bojový plyn“.

…jdu dál, ptám se mámy, co se dělo, když mi byli dva roky a dostávám další díl skládačky, táta šel na vojnu! Vojna/válka…pro dvou leté dítě synonymum a já najednou pochopila, proč mám celý život sny o válce, balím věci, balím rodinu, proč se nemůžu dívat ani na Foresta Gumpa, kvůli scénám z Vietnamu.

…konzultuji s Naďou, ano je to ono, prostě pohled na otce odcházejí na vojnu/válku ve mne aktivoval nezpracovaný strach z jiného života.

…co s tím? Vcházím do jiné meditace a znovu to prožívám, už bez toho zhnusení, soustředím se na PŘIJETÍ A ODPUŠTĚNÍ těm duším, které toho bylo součástí – těm co válku „způsobili“, těm, co v ní byli, své rodině, prosím je za odpouštění, že jsem je jako ten mladý voják upustil a nedokázal ochránit a snažím se odpouštět sobě, já si tento prožitek naplánovala zažít a toto je třeba přijmout.

…v mém „normálním“ životě se toto odráží ve chvíli, kdy se můj strach ozve, vím totiž co za tím je a je ro snazší, svém vojáčkovy odpustím a poprosím akášu o filtr na tento prožitek, už ho nepotřebuji.

…máme doma janíka, lehké nevolnosti v těhotenství přijímám, zvracení dětí které se sem tam objeví také, ale i tak se bojím, aby to druhý nechytl, abych to já nechytla, abychom byli ok a bedlivým okem pozoruji okolí, zda náhodou nepociťuje nevolnost.

…dnes děkuji máje za velký dar! Má kašel a jak kucká, tak se poblikala, já to uklízím, smějeme se a já si uvědomuji, že nepřišel žádný panický atak, že je to ok! Povídám si o tom s partnerem a on říká, že je to dar od ní, protože díky tomu, že se poblinkala, mi ukázala, že tato fobie už nade mnou nemá moc jako dříve. Má pravdu!

…ano je jasné, že noc pro mne bude asi těžší, že asi nepojedu na výlet houpající se lodí, ani nezačnu holdovat alkoholu, ale je mi sakra LÉPE!

…kdo dočetla až se, klobouk dolů, je to dlouhé, naturalistické, pro někoho bez fobie nudné…ale je to velká součást mne a hlavně mne to přivedlo k józe a meditaci, DĚKUJI MŮJ VOJÁKU JAKO PŮVODCE FOBIE, DĚKUJI TATI ZA SPUŠTĚNÍ FOBIE A DĚKUJI MÉ DĚTI, ZA JEJÍ NEUNÁVNÉ LEČENÍ!

...stockmare akvarelové malování...

...zkouším různé techniky projevení ducha...

...tři základní barvy a kolik radosti a parády to udělá...

...nemoci sbližují...

...mám strach z nemocí, je tzv.iracionální,..nemoci jsou cestou k pochopení, manifestací duše na fyzickém těle, cestou k pročištění těla od toxinu, bakterií a virů. Cestou k zastavení se, když se jinak zastavit neumíme. Taková rýma ještě podpořená horečkou úžasně vyplaví všechen bordel z těla ven, stejně tak zvracení, průjem. Mám strach z nemocí u dětí, takový, že klidně v zimních "rizikových" měsících izoluji od velkých skupin dětí, jsou přeci přenašeči. Mé děti nemocné jsou minimálně, nemoc - ťuk, ťuk, ťuk - trvá krátce a s mírným průběhem. Věřím, že mají silnou náturu, pomáhá časté kojení, strava pustá cukru a bílé mouky, bosé nohy a zadečky. Věřím, že mají možnost v láskyplné atmosféře vyjádřit i negativní emoce, takže si hněv a vztek nemusí hledat jinou únikovou cestičku z těla ven po-mocí ne-moci. Často pomocí obrazů a vhledů hovořím s jejich těly, plno emocí lze vyřešit dříve než se změní v n-emoci...

...zpět však k mému strachu, je to až paralyzující, jak balancuji na hraně...nechat děti v izolaci v době chřipkových epidemií znuděné doma, nebo vtrhnout do VÍRU VIRŮ, risknout to a dopřát dětem zábavu? Zjistila jsem, že je kontakt dětí nemusí nutně vést k propuknutí nemoci, virus se do dětského tělíčka dostat může, ale povětšinou je obranným systémem těla vypuzen. Pokud nemá tělo dobrou živnou půdu na mentální úrovni, nemoc se prostě nechytí. Četla jsem o případech, kdy lékaři s otevřeným srdcem ošetřovali pacienty s morem a neonemocněli, tak moc věřili a chtěli pomoci, že na misce vah zvítězila láska nad strachem. Strach nemoci živí. Maminka ve své bezpodmínečné lásce také málokdy lapne virus od dítěte a pokud ano, tak až po odeznění nemoci u dětí, aby se o ně mohla starat. Opravdu máme takovou sílu, že umíme pozdržet vypuknutí nemoci, když umíme toto, co dokážeme dále? Můj strach není iracionální, nebo rozhodně né pro mne. Já už znám jeho původ, v hloubce své buněčné paměti, ptala jsem se sama sebe proč, ten strach je tak intenzivní a pak viděla v meditaci ten obraz: já, řeka, kamenný most přes řeku, vesnické stavení v zádech, zástěra na sukni a v rukách dvě umírající děti, kašlou, plivou krev, tělo nahé poseté boláky...tak tohle ke mne skrze Akášu prosakuje, tento nepřijatý, nezpracovaný zážitek. V meditaci obraz, zkušenost příjímám, odpouštím sobě, dětem i svému okolí, V tomto životě můj strach nemizí, je mírnější a já znám původ a kdykoli na mne skočí, já mohu odpouštění opakovat a od-pustit tento prožitek od sebe. 

Co mne léčí, je zážitek v tomto hmotném těle! Mája dostala horečku, na jeden den a pak rýmu. A mne to došlo! Už se nebojím! Po meditaci jsem myslela, že ten strach je tam stále, ale když ta situace přišla, byl pryč, Ano je to nepohodlné, člověk musí změnit plány a být v NEMOCI! Neutíkat z ni! Takže i já nyní dovoluji, když potřebují, být nemocní a víte co, užili jsme si to! Doma nám televize moc nehraje, teď jsem si udělali pelíšek v obývaku, pustili Malého prince, já doma uklidila kuchyňské skříňky, vyklidila hračky a skříně s oblečením - udělala radost charitě. A teď se zase těšíme ven, do světa. Co když to chytí Janík? Tak co, tak hold ty skříňky uklidíme ještě jednou, ono se něco najde :)

...dostávám se zpět k tématu neplynutí - strnulosti - zvyku...máme plán, ale nemůžeme, jsme nemocní...je to hold prostě o přizpůsobení TADY A TEĎ. Plán s dětmi nefunguje a to je dobře!...

...díky za tuto nemoc, protože už vím, že se nemusím tolik bát...

díky za nemoc, protože takhle blízko vedle sebe ještě nespali...

...najít příčinu strachu je důležité, od-pustit ho také, ale klíčové pro mne je podobné zakusit nyní, aby i hmotná část nás věděla, že strach je pryč...

...ale co můj strach numeru uno? no o tom zase někdy příště...

...tereza kramerová...

...http://terezakramerova.cz/...

terku jsem poznala už před čtyřmi lety v prvním těhotenství a velmi jsem s ní souznila! Za ty čtyři roky jsme obě ušly pořádný kus cesty a já měla možnost se s ní opět sejít nejen formou čtení jejího blogu a poslechem meditací, ale i formou kurzu mentální harmonizace. Tato technika je úžasně jednoduchá a já se divím, že toto nás neučí ve škole...

kdo by se s ní chtěl jen letmo seznámit, tak na jejím webu je možné si stáhnout zdarma ebook, já s ním mám úžasné zkušenosti, zejména u dětí! 

její texty na blogu jsou tak inspirativní, že bych nejraději všechny sem dala, ale to nejde :) takže alespoň vkládám odkaz na její web ať si každý najde, co ho tam zaujme :)

a tady nádherná píseň...

https://app.smartemailing.cz/users/8839/media/Andel-21x.mp3

...YOGAJA...

...děkuji za grafiku lucce vopravilové a webovou tvorbu bráchovi pájovi šepsovi!...

http://cvicenijogy.cz/

...blízkosti...

...tulení se s v posteli, "místo" mezi dětmi je pro mne, zprava jan, zleva mája, na břiše kočka...

...začetla jsem do výborné knihy od pana Dahlkeho Nemoc jako řeč dětské duše, zdaleka není jen o nemocech, hlavně o bezpodmínečné lásce, hned v úvodu cituje Dostojevského:

"Miluj mne, i když jsem špinavý, protože když jsem čistý, tak by mne milovali všichni"
"Dej mi pocítit tvou lásku, právě, když si ji nejméně zasluhuji"

Proč v nás ale některé projevy našich dětí probouzejí spící bestii? Vztek a řev dětí tzv.bez důvodný mě dokáže od bezpodmínečné lásky posunout do úrovně "Běž pryč, nechci Tě vidět".

Nikdo, ani ten nejlepší psychoterapeut, nedokáže strkat své prsty tak snadno a umně do našich ran, jako naše děti.

Tak vás prosím pokračujte v tom, ať své rány zhojím!



K tomu sedí jedna výborná anekdota: Otec nese v náručí své dítě, které řve z plna hrdla, a nepřetržitě mumlá: Jen klid, Franci, jen klid, Franci! Jedna dáma to pozoruje a praví: To je ale roztomilé, jak se staráte o malého France. Otec: Ach, malý se jmenuje Karel, Franc jsem já!

...plstěná myška pro máju...

...za tři dny a jen s jednou kapku krve...

...náš pátek...

...já, jan, mája, waldorfský týdenní kalendář...