...šátkování...

...respektující přístup...

...příspěvek níže mne přivádí ještě k jednomu tématu, které mne zaujalo a to téma...

AGRESE MEZI DĚTMI

není na tom nic neobvyklého, i když mi občas přijde, že si maminky myslí, že to lze nazvat až deviací. No děti se perou, plácají, bijí, berou hračky /viz téma níže/.

co je to? pro mne je to fyzický projev emoce zevnitř. Dítě cítí zlost /je mu sebrána milovaná hračka, druhé dítě nedělá to co bych rád atd/, má několik možností jak emoci uvolnit začít křičet, kopat okolo sebe, kousnout sebe, kousnout kamaráda, plácnout ho...

děti musejí emoce uvolňovat, jinak se jim v tělíčku hromadí pěkně pod pokličkou a bublá a bublá až jednoho dne přijde poslední "kapka" nemožnosti se vyjádřit a BUM. Pak to stojí za to, povětšinou je to na nejméně vhodném místě a postačí k tomu, že maminka nechtěla v supermarketu koupit autíčko...pak ale nelítají ven emoce jen za autíčko, ale za VŠE, čemu nebylo dovoleno jít ven už před tím. Proto si myslím, že je mnohem lepší nechat uvolňovat malé emotivní bombičky průběžně než si užít tu velkou. A navíc, každá neuvolněná emoce působí i na dětské tělo /kousání nehtů, sebepoškozování, uspokojování se, návrat do orální dudlíkové fáze, žaludeční obtíže atd./

Rozhodně neříkám, nechte děti ať mlátí sebe, vás, zvířata, ale na druhou stranu nebraňte jejich emocím jít ven. Takže emoce VEN jednoznačně, ale JAK je to téma. 

My můžeme dítěti ukázat jakou FORMOU mají jít ven.

V rámci klidného hovoru nasměrovat dítě k sobě a navrhnout, že je mnohem lepší si zakřičet, zadupat, než obrátit zlost na kamaráda či sebe, větší dítě klidně v hovoru nasměrovat do situace, kdy samo zapátrá, zda zdrojem jeho zlosti je jeho kamarád, nebo jeho činnost /sebraná hračka/, nebo je matka či její činnost /rozhodnutí jít teď hned domů/.

Pak si dovedu představit, že potvrzení pocitů dítěte /ano, chápu, že ti vadí, že ti vzal hračku, ale bylo by lepší mu to říci než ho kousat, nebo si vztekem zadupat, co bys rád udělal? Ano, vidím, že jsi naštvaný, že jdeme domů, ale pro mne je důležité uvařit oběd, takže co navrhuješ? atd/ pomůže dítěti se zorientovat ve spleti vlastních emocí.

Proč se děti tak často navzájem bijí? 

Možná proto, že jim jejich kamarádi dovolí jejich emoce projevit oproti dospělým

Možná proto, že je uvnitř něco trápí, doma nemají možnost to najít a projevit, tuto možnost najdou až ve hře s kamarádem

Možná, když budeme více pátrat uvnitř dětí najdeme tam více bolesti a křivd než bychom čekali, jejich léčba prostřednictví projevení emoce /třeba ve hře s panenkou, namalováním té zlé situace/ bude dlouhá, ale věřím, že zabrání tomu, že se děti budou "léčit" sami navzájem. 

Dítě jen hledá prostor, kde bude moci být samo sebou a přijímáno i s negativními projevy svých emocí s láskou.

...respektující přístup...

...aneb, jak reagovat na boj dětí o hračky na návštěvách, půjčování hraček?

...vážně děti se musejí "naučit" dělit o hračky, aby z nich vyrostl vstřícný člověk?

jdeme na návštěvu ke kamarádce, má děti, od našich dětí se předpokládá, že jdu rádi také, vždyť tam budou děti "na hraní", od dětí kamarádky se též očekává, že budou rádi - vždyť si mají s kým hrát. 

Většinou dochází k boji o hračky, pro návštěvu je vše zajímavé, vše chce osahat, ale děti domácí to povětšinou nesou nelibě a nakonec to končí pláčem na obou stranách a křiku maminek - o hračky se musíš dělit, půjč hračku tomu a tomu, ne ty dej jemu tuhle a tamhle máš jinou atd atd.

Já se v tu chvíli necítím dobře, za mne by bylo nejlépe ponechat si děti vše vyřídit sami a PROŽÍT s mou podporou/náručí pokud bude třeba své pocity - okradení, nechtění se dělit, boj a jen to sebou nechat projít..nenechat děti hromadit agresi v sobě, nepotlačovat! Pak můžeme její vyjevení očekávat v situaci, kdy je třeba zlost obrácena proti zvířeti, či samosobě... Emoce musejí ven a měli by jít ven za klidu rodičů, bez kázání. Dítě ti přece může dovolit nechtít se dělit, ne?

ANO - DŮVĚŘUJI TVÉ VLASTNÍ SÍLE, ŽE SE DOKÁŽEŠ SE SITUACÍ VYPOŘÁDAT A POKUD POTŘEBUJEŠ NÁRUČ, JSEM TU PRO TEBE.

představte si zdánlivě jinou situaci - dva dospělí kamarádi se dohodnou, že se u jednoho z nich sejdou a vezmou též manželky s očekáváním, že jsou to obě ženy, takže si rozhodně budou mít co říci, nikdo se jich neptá, zda chtějí jít. Muži se na návštěvě spokojeně baví hned od začátku, ženy jsou zpočátku ostýchavé...za slovní podpory manželů "tak si konečně spolu něco říkejte, hrajte si!" Žena, co je návštěvě pocítí zvědavost, nové prostředí, tak začne nakukávat do jiných místnost, semtam otevře skříňku, šuplík v kuchyni, vyndá si něco z ledničky. Žena domácí začíná pociťovat nepříjemný pocit, je tišší /manžel komentuje slovy "to je divné, ona je vždy taková otevřená, povídavá"/ a nemůže přestat myslet na ženskou návštěvu jako na vetřelce. Slovo VETŘELEC je dokonale výstižné, je to prostě ten, kdo se VETŘE do mého prostoru.

Situace vrcholí ve chvíli, kdy se žena návštěvní začne dobývat do skříně s oblečením ženy domácí, začne jednotlivé věci vyndavat, přeskládávat, zkoušet, obouvat si její boty... Žena domácí vybouchne a návštěvnici vyhodí, popřípadě jakkoli jinak jí dá najevo, že tohle je JEJÍ!

Vcházejí muži: "No tak dámy, přece se nebudete hádat, tak jí to půjč, vždyť máš tady něco podobného, vždyť si to jen zkusí, no  tak měla by ses umět dělit!"

Chápete pocity a reakci ženy domácí a návštěvní?

Je to opravdu s dětmi něco jiného? Nemyslím si.